Najdeš tu můj život,moje záliby,návody,recenze,novinky ze všech koutů ale hlavně kus mě.

PŘESUN

24. září 2016 v 23:34 | NikiScary |  About me
Ahoj všichni!
Mám tu pro vás jedinou zprávu. Tou zpávou je, že pokud chcete dále číst mé příspěvky, najdete mě na adrese "say1t.blog.cz". Děkuji moc všem, co se přesunou se mnou!
Mějte se hezky,
Nikol
 

Jak jsem si zničila mobil (aneb to nevymyslíš)

23. června 2016 v 7:07 | NikiScary |  in my Brain..
Byla takhle jednou jedna holka, která si na každou akci (diskotéku), brala s sebou svůj černej koženej batoh, kterej s ní už byl snad všude a ještě dlouho všude bude. Proč? Bylo to z jednoho prostého důvodu. Na diskotéce se většinou tancuje a když na to příjde a máte kabelku, moc si ve výsledku nezatancujete. Taška zavazí a obtěžuje. Nakonec vám to nedá a položíte ji na zem k ostatním taškám uvnitř kruhu. Tančite kolem ní a snažíte se dávat pozor aby neskončila někomu pod nohama. Ono se to málo kdy povede, když jsou všichni opilí a nedrží zase tak špičkový balanc. A tak jsem to nechtěla nikdy riskovat, proto byl batoh mým věrným part'ákem.

Ale...
jednoho dne jsme měli strávit páteční večer u kamaráda na grilovačce. Na takové události si beru zase spíše tašku přes rameno, protože vím, že jí tam nic nehrozí. Chvíli jsme tam byli, grillovali, dojedli a najednou kluci, že mají plán B. Okamžitě mi bylo jasné, že jejich plán B znamená jet na nedalekou diskotéku. Říkám, že se mi moc nehce, že mám na to blbou tašku a tak. No ale nehnula jsem s tím ani trošku a za chvíli už jsme seděli v autobuse. Jakmile jsme dojeli, téměř hned jsme šli tancovat a scénář byl přesně takový, jaký jsem popisovala výš. Taška skončila uprostřed nazemu v kroužku napitých lidí. Měla jsem v té tašce spoustu věcí, ale jednou z nich byla i neotevřená plechovka Strongbow.
Nu a pak se stalo to, čeho jsem se obávala nejvíc. Někdo nechytl rovnováhu a na tašku šlápl (Neviděla jsem to, ale podle následků je mi to jasné). Jak jsem později v taxíku zjistila někdo plechovku prošlápl, načež se celá vylila do tašky. Když už jsem od tamtud v taxíku vytáhla naprosto promočený mobil, bylo pro něj již bohužel pozdě.

Samozřejmě, že jsme ho okamžitě rozložili a vysušili, ale sladké a bublinkaté pro něj asi byla smrtelná rána.
To si nevymyslíš, co? Můj první rozbitý mobil v životě a takovýmto způsobem. No nic, můžu si říct, že jsem blbá a nezbyde mi nic jiného, než jít dál.

PS: Ještě jednu věc...rýže nepomáhá!

Mějte se hezky, přeji pěný den!

Letošní nevánoční Vánoce

29. prosince 2015 v 15:56 | NikiScary |  About me
Začnu asi tím, že tento rok jsem na vánoční náladu čekala marně. Nepomohl ani Grinch, koledy a ozdůbky všude kolem mě. Netuším, zda-li je to tím sněhem, který nás letos před Vánoci nenavštívil, nebo tím, jak to všechno rychle po tom roce přišlo a jak to zase rychle odešlo. At' tak či tak, celý advent jsem měla pocit, že na Vánoce je ještě strašně brzo.
Když se rozsvěcel stromeček, kamarádka se hádala se svým přítelem, takže jsme stromek nějak neprožívaly a nálada byla zase na nule. Potom přišel Mikuláš, na kterého jsem chtěla jít za anděla a vyrazit do města i s čertem a Mikulášem po boku, ale nepovedlo se nám sehnat třetího "do party", takže z toho nakonec nic nebylo. Fakt, že za pár dní bude Štědrý den, mě tedy stále nějak obcházel.

Najednou bylo třiadvacátého večer a mně konečně docvaklo, co je zítra vlastně za den. Dárky jsem již měla zabalené, stromek nazdobený, salát udělaný, stačilo se už jen vyspat a bylo to tu.
Ráno jsem se proudila s celkem dobrou náladou, ale přišlo mi to, jakoby byl každý jiný všední den. Nasnídala jsem se cukroví (takový můj zvyk na Štědrý den) a šla jsem ze sebe udělat člověka, protože měla přijít návštěva. Na hlavu jsem si hodila vánoční čepičku a doladila to trikem "I love xmass". Musela jsem vypadat jako skřítek, co utekl ze severního pólu. Na tác jsme s mamkou naaranžovaly cukroví a pod stromek položily dárky pro tetu a děti. Když přišli, celé to u nás ožilo. Hráli jsme na xboxu, povídali si, rozbalili si dárečky a snědli tradiční vánoční oběd. Máme každý rok hubník, je to něco jako žemlovka, akorát jsou tam místo jablek a tvarohu houby a je to udělané na slano.
Po obědě jsem odešla k tátovi, nazdobit stromek u něj doma. Tam jsem se přejedla cukrovím a následně se odvalila zase domů. A pak to přišlo...nejen že jsme se hádaly už z rána, ted' se do toho vložila ještě sestra a hádky začaly být mnohem ostřejší. Bohužel si nenechaly vysvětlit, že hádat se čtyřiadvacátého není úplně fajn, a tak jsem odešla zpět k tátovi. Celý zbytek odpoledne jsem strávila zabalená v dece, sledováním pohádek.
Ani se mi na tu večeři domů vracet nechtělo, ale šla jsem. Kapr se salátem bylo asi to jeidné, co mi připomínalo, že jsou vlastně Vánoce. Po večeři už se naštěstí nikdo nehádal, protože přišel táta a nějak to utnul. Dárky byly super, to ano, jsem za vše moc ráda (mám svůj mixér!), ale kdyby se místo všech dárků daly vymazat ty hádky a nepřijemnosti, byla bych mnohem št'astnější.
Zbytek večera byl docela šílený, takže ho už nebudu zveřejňovat, ale tohle byl tedy můj Štědrý den v kostce.

Přemýšlím o tom, zda ještě někdy budu mít z Vánoc takovou tu "dětskou radost" a nebo už to budu rok od roku méně a méně prožívat. Třeba to bude příští rok o něco klidnější, mírnější a kouzelnější.


Doufám, že jste si svátky užili a že aspoň vás očarovala vánoční nálada. Nehádejte se a bud'te na sebe hodní, a to nejen o svátcích!
 


Tipy na dárky, když opravdu nevíte, co koupit

21. prosince 2015 v 22:51 | NikiScary |  Tipy,Nápady,Zajímavé
Je to možná zvláštní, ale stává se to hodně často. Lidé zkrátka obdarovávají i ty, které neznají zase tak perfektně, tudíž neznají jejich oblíbené věci, barvy, jídlo a ostatní detaily.
Přesto je ale mají rádi natolik, že cítí nutkání jim dárek dát. Na druhou stranu to může být také ze slušnosti, jako například: Dárky učitelům, šéfům, ale mnoho lidí dává "ze slušnosti" také babičkám, tetičkám a tak dále. Jsou tu zahrnuty i dárky, které dáváte protože vám dotyčný oznámil, že s "výměnou dárků" již počítá. V takových chvílích stále přemýšlíte, co máte koupit, ale nic vás nenapadá, protože zjistíte, že toho člověla vlastně "neznáte".


Zkusím vám tedy dát pár tipů na dárky, které snad musí sedět každému.


1. Poukázka do obchodu s oblečením
Myslím, že každý je rád, když si může vybrat něco hezkého na sebe. Jde už jen o to, kolik penež bude poukázka obsahovat, což je čistě na vás.


2. Poukázka na zážitek
Samozřejmě, že nemyslím hned nějaký Bungee jumping. Ale třeba takový welness pobyt, návštěva aquaparku, nebo masáže, podle mě, uvítá každý.

3. Drahý alkohol
Pokud člověka znáte natolik, že mu hodláte něco dát, měli byste asi vědět, zda člověk abstinuje, nebo nějakou tou štamprlí nepohrdne. V případě, že nemá vůči alkoholu žádné výhrady, ba naopak si rád občas dá, určitě dražší flaškou nepohrdne. Ted' se dají koupit i flašky v dárkových baleních, což si myslím, už není špatný dárek.

4. Kosmetický balíček
Tak tohle je profláknutá klasika, záchrana všech lidí, které nic nenapadlo. Neznám člověka, který by nepotřeboval kosmetiku. A kosmetika je drahá, takže nějaký dárkový balíček s nějakou bonusovou taštičkou, nebo řetízkem uvnitř, podle mého, nic nezkazí.

5. Deka/ župan/ ponožky
Je to hebké, je to měkké a potřebuje to každý. Deka navíc doma nikdy zavazet nebude, stejně tak ponožek není nikdy dost. Stačí vybrat nějaké huňaté s hezkým vzorem a máte dárek hned. Asi bych tady ale dala pozor, někoho by to možná urazit mohlo. Pokud má ale váš cíl smysl pro humor, nemáte se čeho bát.


6. Květina
Pro dámy je tady ještě jedna sázka na jistotu. Jsou to květiny. Ted' mluvím o těch v kvetináči, které si můžete dát třeba na okno v obýváku. Nějaká hezká orchidej, myslím, potěší každou dámu.

7. Koření/ kořenky
Tohle je taky věc, kterou v domácnosti uvítá každý. Zvláště ženy budou rády, když jim obohatíte nebo doplníte její sbírku koření, či kořenek.


Myslím, že už i mně došly nápady, a tak se s vámi loučím. Snad jsem vám i na poslední chvíli trošku pomohla, mějte se krásně!

Teplá ovesná kaše pro zimní dny - tři varianty

20. prosince 2015 v 19:01 | NikiScary |  Recepty
Znáte to, když jste v zimě venku, jste zabalení v obrovské huňaté šále, kapuci na hlavě a aji tak mrznete a těšíte se už jen domů do teplíčka. Přijdete domů, dáte si kafíčko, čaj a dostanete na něco chut'. Někdo si dá jen něco malého, ale já, jelikož jdu většinou za chvíli na trénink, se musím nějak zasytit. Řeknu vám, že na tohle je v zimě nejlepší teplá ovesná kaše!
Zaprvé po ní nemáte hoooodně dlouho hlad, za druhé je to moc dobré a za třetí ji můžete dochutit pokaždé jinak. (a jen tak mimo řečí, je to i zdravé). Takže pro ty, kdo mají ovesnou kaši rádi, tady mám tři varianty, jak si ji dělám nejraději.

Jako první věc vám povím, jak vlastně kaši uvařit. Není na tom v podstatě nic těžkého. Vlastně vůbec nic.

Potřebujete:
Ovesné vločky (nejlépe jemně namleté, ale ani nenamleté nebudou vadit. Zkrátka z namletých je kaše jemnější a je rychleji hotová)
Mléko
Med/ cukr/ stévii

Nejlepší je, když vločky přes noc necháte namočené v mléce a ony ho do sebe nasáknou. (ušetří to čas při vaření) Nejlépe je nechte namočit rovnou v hrnci, a ten dejte přes noc do ledničky. Potom už jen oslad'te a dejte vařit. Za stálého míchání nechte projít varem, poté vařte ještě minutu, sundejte z vařiče a nechte odstát. Kaši máte téměř hotovou, a ted' už jen dochutit podle toho, na co máte zrovna chut'. Já se s vámi chci podělit o tři varianty, které mi chutnají nejvíce.

Ořechy a med

Potřebujete:
Různé druhy ořechů (vlašské, pistácie, mandle, lískáče...)
Med
Slunečnicová semínka
Podle chuti: Rozinky, sušené švesky, fíky, banán

Infredience si nakrájejte na drobné kousky a vmíchejte do kaše, zakápněte medem.

Jablečná

Potřebujte:
Jablka/ sušená jablka
Hrušky
Jablečnou přesnídávku

Ovoce nakrájejte na kostičky a vmíchejte do kaše. Přesnídávkou polejte kaši opět dle chuti. Postupně si můžete přesnídávku přidávat. Možná to zní zvláštně, ale chutná to vážně dobře!

Pro milovníky sladkého

Potřebujete:
Tabulku čokolády/ čokoládovou polevu/ toping
Lentilky
Kokos

Kokos s lentilkami nasypejte na kaši, poté rozpust'te čokoládku a kaši si jí ozdobte.
Tahle varianta již nemá sice se "zdravějším jídlem" zase tolik společného, ale chutná skvěle!

Doufám, že jsem vám dala nějakou inspiraci, a také přeji dobrou chut' a příjemné chvíle v teple domova.

Co s pocitem viny, když uděláte chybu?

13. prosince 2015 v 13:04 | NikiScary |  in my Brain..
V životě takové chvíle prožije určitě každý. Jednou si myslíte, že rozhodnutí, která právě děláte, jsou ta nejlepší pro váš život, a to i přes to, že celé vaše okolí svorně tvrdí opak. Kolikrát možná i tušíte, že mají přátelé vlastně pravdu, ale srdce vás prostě nutí udělat to jinak, než chtějí oni. A tak nastane ta situace, kdy se máte rozhodnout a vy jednáte podle svého.
Někdy uběhne jen pár minut, někdy pár dní do chvíle, kdy si uvědomíte, že to vlastně byla veliká chyba. A potom nastane ten moment, kdy vás tíží svědomí, máte v sobě pocit prázdna, výčitky, je vám na nic a vy se ptáte: "Co ted'?!".

1. Napravit

Asi úplně první věcí, kterou byste měli udělat, je danou situaci napravit. At' už ublížíte někomu blízkému, ztratíte někoho, uděláte něco proti zákonu, nebo je to prostě jen věc, kvůli které vás "hryže" svědomí, vždycky se to dá alespoň trochu napravit. Omluvit se, zaplatit škody, promluvit si a vysvětlit vaše chování. Všechno to chce trošku spolknout svoje ego, ale věřte mi, že se vám po tom uleví.

2. Smířit se

Podle mě je hodně důležité, smířit se s tím, co jste vlastně udělali. Uvědomit si, že si to nemůžete vyčítat donekonečna, protože potom byste se v životě už snad nikdy neposunuli vpřed. Pořád byste smutnili, nenáviděli sami sebe, omlouvali se. Je třeba si říct, že tehdy jste to tak chtěli, bylo to vaše rozhodnutí, udělali jste sice chybu, ale člověk zkrátka chyby dělá. Příště se z ní už snad poučíte, takže to vlastně celé bylo na druhou stranu k něčemu dobré.

3. Obklopit se přáteli

Ze špatných situací vždycky nejlépe pomáhají přátelé. Tedy pokud za něco stojí, nikdy vás nenechají trápit se. Bud'te s nimi často, chod'te mezi lidi, promluvte si o tom, nechte si poradit, smějte se s nimi. Odvede vás to od špatných myšlenek a výčitek. Nakonec uvidíte, že tihle lidi vás neopustili a furt jsou tu s vámi, stále jste pro ně dobří i přes tu jednu chybu. Dodá vám to pocit jistoty v sebe a snad taky lepší náladu.

4. Dejte tomu čas

Pocit viny a zklamání nikdy neodejde hned. Bude to chvíli trvat, klidně i měsíc. Jde o to, jak moc silné to je, ale chce to prostě čas. Říká se, že jediné co hojí šrámy na srdci a tak dále, je čas, tak mu to dovolte. Za pár měsíců už se za tou chybou budete jen ohlížet. Nebojte se, za ten život těch chyb ještě příjde.


Takhle svoje chyby řeším já, jak je řešíte vy? Máte ještě nějakou radu? Komentujte!


Nové video - DIY podzimní čelenka

12. listopadu 2015 v 23:20 | NikiScary |  Vyrob si:)

Zase jeden můj výtvor pro radost

...nemůžu si pomoct, ale tohle mě zkrátka šíleně baví. Stříhat, točit...snad budu mít možnost se tomu věnovat víc. :)
Všecko ostatní je řečeno ve videu, takže enjoy.


Moc prosím o komentáře, hlavně co zlepšit, co se vám líbí, sdílet a pokud vás napadlo něco, co byste chtěli natočit, určitě budu ráda za tip. At' už uděláte cokoliv z těchto věcí, budu vám velmi zavázána. Oukej just kidding ale budu mít prostě radost.

Máme doma kočičáka

5. listopadu 2015 v 22:29 | NikiScary |  About me
Byl jednou jeden den, kdy se moje kamarádky, které mají kočky (jedna by šla spíš nazvat "kočičí mámou") rozhodly, že zkrátka budu mít kočku, protože bez kočky není život.


Jelikož jsem ale ten "zvířecí" typ člověka, což znamená, že jsem vždycky měla doma nějakého mazla, neprotestovala jsem. Naše poslední doslova "láska" už tu s námi není skoro dva roky, a tak tu nějaký ten chundelatý člen rodiny vážně už dlouho chybí. V nadšené představě jsem souhlasila a začala se dívat po nějakých těch kot'atech z útulku.

Čistě náhodou jsme ale na Facebooku objevily nalezenou velmi mladou kočičí slečnu, která hledá domov. Slečnu, která ji našla jsme zkontaktovaly a ta okamžitě souhlasila s převzetím. Sice jsem si to během toho ještě stihla rozmyslet, ale už se couvnout nedalo. Domluvily jsme se tedy na další den odpoledne.

Druhý den jsem již od rána stresovala a vymýšlela, jak to jenom udělám. Sraz byl domluvený na 4 hodiny a na 5 jsme už musely být všechny v tanečních, takže to musela být rychlá akce a bylo to dost riskantní. Vymýšlela jsem, co udělám čičině jako provizorní záchod, kde koupím písek, co na jídlo, všechno se mi zkrátka motalo v hlavě v nekonečném kolotoči.
Odpoledne jsem šla těsně před srazem koupit písek a kočičí konzervu...a jak si tak kráčím zpátky z obchodu, koho nepotkám...mámu! Otázku "Co to neseš?!", nešlo nijak zakecat, jelikož na obouch produktech byla natištěná obrovská kočka. Řekla jsem jí tedy, že u nás bude na pár dní bydlet kotě, načež následovala zdlouhavá výměna názorů o tom, jak moc blbá jsem, jak nepřemýšlím, a tak dále...přesně to, co jsem očekávala a také to, co z její strany úplně chápu. Jakmile jsem si to celé vyslechla, pokračovala jsem na sraz pro kotě.

Přebraly jsme si roztomilou černou vyplašenou čičinu a razily si to domů, kde naštěstí ještě máma nebyla. Zařídily jsme jí záchod, jídlo, stihly se ještě s mamkou a vyrazily do tanečních. Celé taneční jsem se klepala strachem, aby tam kotě po mém návratu ještě bylo, ale intuice, že mamka je na zvířata zkrátka moc měkká, mi dodávala kuráž.

Při návratu domů, jsem dveře nervozitou otevírala asi pět minut. Otevřela, vzala za kliku a...máma na sedačce...a číča na ní. Oddechla jsem si, že to muselo být slyšet až v přízemí. Velkou úlevou taky bylo, že kočka šla vykonat potřebu hned napoprvé na svůj záchod.
No a od té doby tu ta malá potvora bydlí!

Už mi sice nepříjde jako malé roztomilé kot'átko, protože moje ruce jsou jako cedník od jejích jehličkovitých drápků, ale zase se umí občas i pěkně tulit. Zkrátka...zvíře tu chybělo a všichni jsme to věděli, takže mi snad může být tenhle obrovský nezodpovědný krok odpuštěn. :)

Přivedli jste si někdy domů nenahlášeného mazla?


Halloweenský tutoriál!

29. října 2015 v 12:49 | NikiScary |  Tipy,Nápady,Zajímavé
Tak je tady zase ten Halloween a já slavím roční výročí prvního vydaného make-up/costume videa. A jak jinak to oslavit, než natočením dalšího videa!

Minulý rok jsem měla zelenou paruku a vyšla z toho lesní víla, tento rok mám blond'atou paruku a mě nenapadlo nic lepšího, než proměnit se v ledovou královnu. Není to vůbec těžké, nepotřebujete k tomu moc věcí, no zkrátka ideální stav ne?

Natáčení videa mě strašně bavilo, a tak mě to zase trochu nabudilo k tomu, začít točit víc. Jenomže furt je tady ten strach, žejo. No já už se nebudu vykecávat, prostě to zkoukněte a pro podporu sdílejte, dokud je ten Halloween, děkuji!


Přeji příjemný svátek plný nejrůznějších kostýmů, sladkostí a třeba i strachu.
Prosím o okomentování videa, at' vím, co příště zlepšit.

Hip-Hop Stars - neskutečný zážitek

28. října 2015 v 14:40 | NikiScary |  Recenze,zážitky
Hned, když jsem se dozvěděla o tom, že budou tihle rapeři vystupovat spolu a ještě tak blízko od mého města, byla jsem okamžitě rozhodnutá, že pojedu, ikdybych měla zaplatit sebevíc. O kom že mluvím? Separ, Ektor a Kontrafakt...v jeden večer, pod jednou střechou! Vstup stál sice 350kč v předprodeji, ale to bylo poslední, co mě zajímalo. V podstatě jde o to, že kdyby nebylo jejich textů...nikdy bych tady nebyla taková, jaká jsem ted'. Nikdy bych neměla srovnané hodnoty a nikdy bych nechápala kolik zbytečných sraček navíc, jsou lidi schopní řešit. Je to prostě hudba, co poslouchám a které věřím, takže tohle pro mě byla úplně neskutečná šance, vidět je všechny pohromadě. Samozřejmě, že neposlouchám pouze je (aby nedošlo k představě, že jsem nějaká tří-interpretní fanatička), ale tohle bylo fakt super složení.

Ke vstupenkám...byla jsem smířená s tím, že si je koupím, ale jelikož probíhaly na facebookovýh stránkách stále soutěže o VIP vstupy, pořád jsem doufala, že ho třeba vyhraji. Nakonec jsem si svůj normální lístek koupila, ale i tak jsem to na fb nevzdávala. U předposlední soutěže mi kamarádka řekla, že už na to soutěžení asi kašlem, ale jelikož to celé "soutěžení" spočívalo v olajkování a nasdílení fotky, zkusila jsem to naposledy.
V den, kdy již měli být vylosováni výherci, jsem právě vstávala na brigádu a ráno u snídaně v 5 hodin, jsem svým ospalým zrakem najela na status vvěnovaný soutěži. Myslela jsem, že ještě spím, když jsem tam viděla napsané své jméno! Byla jsem neskutečně št'ástná! Svůj normální lístek jsem tedy prodala a na akci se těšila ještě dvakrát tolik.

Měsíc do koncertu uběhl úplně jako nic...zachvilku už byl poslední den před a my už plánovay celý následující večer. Bylo úterý, úžasnej den už od rána, v 5 sraz u Markétky. Večeříme ovesnou kaši a ještě stále si neuvědomujeme, že vůbec někam jedeme. Cesta pro vás asi není podstatná, takže vám jen řeknu, že jakmile jsme na místě spatřili Line up, málem to s náma seklo. Přijeli jsme v 7 a počítaly se začátkem v 8, což tak sice bylo, ale první raperka (Aless) měla nastoupit až v jedenáct. Obrátily jsme se a šly to po dvoukilometrové cestě pěšky zakempit do Mca. Asi po hodině jsme se šalinou vydali na cestu zpět.

Došly jsme na místo a viděli tu obrovskou frontu...naštěstí moje fronta byla taková, že tam vlastně žádná nebyla. Prostě jsem šla říct jméno, dostala pásek a ocitla se sama vevnitř, protože zbytek furt stál ve frontě. Řekla jsem si, že prostě půjdu najít šatnu a tím zabiju čas. Tak jsem šla, našla a s šatnou jsem našla i spoužáka. S tím jsem se zakecala a zachvilku už jsme byly zase všechny spolu.
Čekání bylo docla dost dlouhé už jen než nastoupila Alless, ale jakmile přišla, nastal pravej boj o místa u podia. Po její části koncertu jsme již úspěšně stály v druhé řadě (musíš umět).

Separ nastoupil celkem brzo po Aless a co říct, udělal prostě úplně mega show. Fakt neskutečný! Nic víc vám k tomu asi neřeknu, nemám totiž ponětí, jak to popsat jinak, než že jsem si to prostě užila jak prase.
Po Separovi už jsem měla dost vyřvanej hlas, ale byla jsem nahypovaná na další, jenomže...
Ektor se spozdil o hodinu, a tak jsme tam hodinu stáli na místě jak kokotí hlavy a poslouchali nějaký pofidérní tuc tuc. Nakonec teda přišel, jenže moje naštvání vydrželo asi dvě písničky a pak se nějak rozplynulo v davu. Zbytek Ektora byl taky úžasnej, protože mi přišlo že na něj od nás šlo strašné energie a bylo to potom fakt znát i na něm. Jediný co mě ještě zamrzelo bylo, že si s náma nepodal ani ruku a jen prostě odešel. Po něm jsem už ale nemohla skoro mluvit, a tak jsem to v půlce Kontrafaktu vzdala a jelikož jsme už musely jet, jely jsme.


Doma jsem si sedla do koupelny a asi půl hodiny jsem přemlouvala sama sebe at' už se konečně zvednu, byla jsme fakt úplně dead...ale znáte to, takkový ten pocit vyčerpání ale spokojenosti.
Abych to shrnula...byl to jeden z nejúžasnějších zážitků a musím říct, že se nemůžu dočkat dalšího koncertu!


Zkusila jsem si casting

18. října 2015 v 23:22 | NikiScary
Už jako mladší jsem snila o tom, že budu jednoho dne znát všechny ty známé tváře a že si s nimi budu snad i tykat. Dlouho jsem si myslela, že umím zpívat,ale po pár kolech karaokeparty, kde jsem svůj hlas slyšela nahlas a íce méně samotný, jsem kladný názor rychle změnila. Když se mě potom později pár lidí zeptalo, proč nejdu zkusit modeling, začala jsem o tom uvažovat. Po přečtení vsech kritérií a té spoustě věcí, co musí vyhovující dívka splňovat, byly moje plány opět rychle zabržděny...a to kvůli výšce. Se svými 164 centimetry tak nepatřím k nějakým velikánům, tudíž ani mezi vyhovující. Postupem času jsem svoje naděje na rychlý růst vzdala a dál to nerešila.

Když za mnou ale nedávno kamarádka přišla s vyscreenovaným e-mailem, kde stálo, že má přijít na casting, opět jsem si na svoje dřívější sny vzpomněla. Řekla jsem jí na to něco na ten způsob, že jsem to taky chtěla vždy zkusit, ale nejsem dostatečně vysoká. Kamarádka mi na to odvětila, že v téhle soutěži ale o výšku vůbec nejde, načež se mi v hlavě začaly okamžitě spřádat plány.

Vyplnila jsem tedy přihlášku, přidala fotky a odeslala. Napsali mi, že se mám dostavit a bla bla bla. Vždycky jsem to chtěla jen zkusit, zkrátka vědět, zda to má budoucnost a nebo ne, a takhle jsem si řekla, že tam alespoň doprovodím kamarádku a zároveň to zkusím. Tak jsme tedy jely.

Když jsme přes výluky i přes naši velice úspěšnou spolupráci s gps dostali na určené místo, nikdo tam ještě nebyl, a tak jsme čekaly. Jak postupně přicházely holky, které šly očividně také na casting, měla jsem větší a větší chut' jet domů, zatím co kamarádka kouřila stresem jednu za druhou. Ty holky byly některé fakt nádherné. Přišla organizátorka a řekla nám, at' ještě chvíli počkáme. Čekaly jsme ještě asi patnáct minut a poté byly vpuštěny do třídy, kde jsme si měly sednout a počkat. Dostali jsme nějaké informace a dotazníky ohledně PPP+ nějaké testy typu: "jsou taky čtvři kostky, jak má vypadat pátá?". Následně nám byla rozdána připínací čísla a bylo nám řečeno, že budeme po pěticích volané vedle. Kupodivu tam byly holky straně fajn...se čtyřmi jsme se hned seznámily a prokecaly všechna volná místa.

No hádejte čí pětice byla první? A neuhednete ještě, které číslo si jako první vybrali na "kobereček". Výborně, takže tam stojím první na řadě, nevím co dělat, protože jsem to neměla od koho odkoukat a polouchám. Nakonec jsem jim tedy řekla něco o sobě, zodpověděla na pár otázek, převážili si mě a šla jsem zase zpět. Poslouchala jsem ostatní holky a divila se tomu, že vedle mě celou dobu stála například velmi dobrá tanečnice latiny, nebo dlouholetá roztleskávačka. Nakonec se naše pětice vrátila do třídy a čekala, než si tím projdou další.

Potom jsme se měly převléct do plavek. S holkami už jsme se seznámily celkem dobře, takže jsme se při tom dost nasmály...měla jsem takovou tu svoji "mámtotálněvpiči" náladu, takže to šlo samo
Promenáda v plavkách obnášela v kostce to, že nás nahnali do té malé místnosti, všechny do řady, těsně namačkané na sebe a prohlíželi si nás jak maso u řezníka. Dál jsme chodily takovou primitivní choreografii, abychom se před nimi prošly a udělaly nějaké pózy.
Po plavkách jsem se cítila trošku rozpačitě...a celkem jsem i záviděla holkám, které byly opravdu geneticky hubené, přičemž tvrdily jak nemohou přibrat. Nojo...my dream. Každopádně už mi bylo tak trochu jasné, že úplně nemáme šanci, ale tak co...byla sranda.

Následovaly už jen šaty, které probíhaly vlastně úplně stejně. Po šatech už přišel jen verdikt a vyhlášení postupujících. Všechny do jedné jsem čekala a kromě jedné či dvou si to opravdu všechny dokonale zasloužily. Řekli nám (nepostupujícím), že se můžeme jít zeptat na to, co zlepšit a zda má modeling pro nás smysl. Tak jsme si s Kateřinou pokecaly, postěžovaly si, jak těžce se hubne, a tak.
Zkrátka zajímavá zkušenost, jsem ráda, že vím jak na tom jsem a já myslím, že to mi stačí.
Motivovalo mě to k tomu, být si sebou jistější a ještě víc se snažit učit se mluvit s lidmi. (protože Kateřina byla opravdu stručná, přesvědčivá, a tak nějak opravdu zaujmula, když mluvila, což mě inspirovalo)

zdroj: www.chytrazena. cz

Máte zkušenost s nějakým modelingovým kastingem? Jak se vám líbil?


Tip na snadnější líčení řas

12. října 2015 v 23:20 | NikiScary |  Tipy,Nápady,Zajímavé
Znáte to...ráno vstanete, ještě jste stále hození do vašeho zombie módu a jakmile provedete pár základích ranních věcí nezbytných pro přežití (vůbec otevřít oči, doplazit se a následně se posadit na tu studenou mísu, opláchnout si obličej mrazivou vodou a dát zuby do úsměvu schopného stavu), je na čase udělat ze sebe člověka.

Ted' budu mluvit především k holkám, takže vycházejme z předpokladu, že nejste ta št'astná, která vypadá jako z titulky i bez řasenky. Já osobně na sebe patlám pouze tu řasenku, jestli patláte i jiné věci, obdivuji vaše schopnosti to ráno stíhat. Každopádně myslím, že řasenka je jeden z nejlepších kámošů alespoň 85% z nás, a tak vám dneska chci ukázat jeden tip, jak budete mít řasy rychleji a lépe namalované a hlavně neslepené.
(ted' se cítím, jako bych psala na nějaký beauty blog, but nevermind)

Dříve jsem totiž řasami strávila strašně moc času. To dokládá i to, že na lyžáku jsem já dělala jen řasy, tak dlouho, jako ostatní holky celý make-up. Vždycky jsem je totiž první vrstvou vytvarovala, pak další ztmavila a potom rozlepila špendlíkem. Jesti to potřebujete vědět, ano, už jsem se jednou píchla a ano, bolelo to jako prase.
Každopádně ted' mi to trvá mnohem kratší dobu a to stačilo fakt málo, tak už k věci.

Nemusíte si ani nic vyrábět (proto to není v rubrice "vyrob si", such logic), jediné co potřebujete, je stará řasenka...nejlépe stejný druh jako ta, kterou se malujete nyní. Dále stačí ze starého kartáčku smýt zbytky staré řasenky a osušit ho. A samozřejmě si ho nechat, zbytek staré řasenky můžete vyhodit.
Potom už jen při každém "řasenkování" nanesete normální (novou) řasenku...jaké množství vám vyhovuje...a potom suchým, čistým kartáčkem párkrát "pročísněte". To vám řasy krásně odlepí od sebe a udělá vám je takové přirozené ale husté a objemné. A máte hotovo.


Doufám, že jsem někomu ukázala fajn nápad a ted' se mějte, dobrou noc.

RE: Papírová města

8. října 2015 v 22:40 | NikiScary |  Recenze,zážitky
Vždycky jsem si myslela (ano, aniž bych četla knihu), že Papírová města jsou jedna z těch romantických kravinek, co čtou třináctky jen proto, že je to "kůl" a můžou si to vyfotit na snapík.
Když jsem se tedy dozvěděla, že má vyjít i film, řekla jsem si, že by to byla zřejmě jen ztráta peněz a dál to nechala plavat. Potom ale kamarádky přišly s tím, jestli bych nezašla do kina a navrhly právě Papírová města. Řekla jsem si, že se alespoň mrknu na trailer a uvidím.

Trailer mě potom vcelku příjemně překvapil. Nevím, jestli to bylo tou Carou v hlavní roli, nebo tím, jak tajemně to na mě zapůsobilo, ale najedou jsem měla pocit, že to musím vidět. (Takhle by asi trailery fungovat měly, gratuluji jeden z mála) Souhlasila jsem tedy s kinem a za pár dní už jsem seděla ve skoro prázdném kině, s nohama na sedačkách předemnou a hrstí plnou brambůrek.

Děj:

Byl jednou jeden úplně obyčejný, vcelku hezký kluk jménem Quentine. Jednoho dne se k němu přes ulici přistěhovala malá okouzlující a tajemná holka...jmenovala se Margo. Byli malí a bydleli pár kroků od sebe, a tak se brzo spřátelili. Jak šel čas, Margo se nezměnila...byla stále tak trochu šílená, tajemná a milovala dobrodružství, která se nebála prožít. Quentine byl naopak vzorným studentem, se dvěmi dobrými kamarády, který je bud' ve škole a nebo sedí doma a dělá věci do školy navíc. Kvůli jejich odlišným způsobům života se odcizili a na střední škole se už vůbec nebaví. However, Q (vyslovují "kjů") je do ní stále zblázněný a sní o dni, kdy se všechno změní. A on ten den najednou příjde.
Q se právě uložil do postele a chvilku jen tak leží a přemýšlí, když v tom vtrhne do místnosti oknem Margo. Vysvětlí Quentinovi, že chce, aby byl dnešní noc její "part'ak" na vyřešení nějakých problémů. Q po chvíli přemlouvání souhlasí a abych vám to moc nespoilerovala, řeknu vám, že zažije nejlepší noc za poslední dobu (možná i život). Myslí si, že tenhle večer všechno změnil a že si ted' s Margo budou mnohem bližší. Opak je ale pravdou...Margo druhý den zmizí. Q přemluví přátele a odjedou ji hledat podle jejích stop, které po sobě vždy zanechává. Jak dopadne jejich cesta se už podívejte sami. :)

zdroj: ze.tode.cz

Můj názor:

Film mě vážně příjemně překvapil tím, že to nebyl ten "profláklý" typ romant'áku s pořádným happyendem. Ani postavy neměly běžné, okoukané osobnosti. Alespoň Margo ji neměla určitě, což skvěle sedělo ke vzhledu Cary. Musím říct, dobře, nebyl to nějaký extra trhák, u kterého byste napětím kousali sedačku, nebo si dojetím vyplakali oči, ale zajímavé to bylo dost. Neskutečně se mi líbila její osobnost a schopnost uskutečnit vše, co si přeje. Trošku jsem se v ní našla ohledně té touhy po dobrodružství a občasné nemyslení na následky, takže jsem měla nutkání o tom filmu ještě večer přemýšlet. A věc, co mě překvapila asi úplně nejvíc, byl konec. Žádný happyend, žádné: "Žili spolu št'astně až do smrti"...prostě reálný konec. Takže to asi ukončím tím, že se mi film líbil, ale doporučovala bych ho asi spíše holkám.
PS: Pokud nechcete mít jeden velkej spoiler přímo po boku, nechod'te tam s nikým, kdo už četl knížku.

Moje pobíhání kvůli brigádě

4. října 2015 v 12:28 | NikiScary |  About me

Bylo nebylo, Nikol se rozhodla, že má nedostatek peněz, a tak ji napadlo, že s tím něco udělá.

Pro nás šestnáctileté není v našem městě, přes školní rok, moc možností...vlastně neznám téměř žádnou jinou možnost, než-li Penam. Ano, tolik lidí mi říkalo, že v pekárně je nejhorší práce, že po téhle brigádě už nestrčím pečivo do pusy, a tak dále. Ale jelikož potřebuji money a pečivo nejím, když zrovna nemusím, řekla jsem si: "to nějak zvládnu".

Šli jsme se tedy zeptat do agentury, zda by nás zaměstnali pouze na ranní směny v neděli a byli jsme překvapeni, když nám doopravdy řekli, že by to šlo zařídit. Potom přišly informace o tom, jaké dokumenty od nás potřebují a mně to v tu chvíli nepřipadalo vůbec složité. Chtěli po nás potvrzení o způsobilosti k práci, potravinářský průkaz a potvrzení o studiu...říkala jsem si "easy, jednou obejdu doktorku a mám to"...heh.

Šla jsem do toho ještě se spolužačkou a spolužákem, a tak jsme se jednoho dne ráno vydali každý jiným směrem, k doktorkám pro potravinářský průkaz a potvrzení o způsobilosti. Spolužák neměl problém, dostal oboje, easy. Spolužačka dostala jen potvrzení a na průkaz se nějak zapomnělo a já dostala pouze průkaz, protože mi doktorka tvrdila, že ona mi to potvrdit nemůže. OK...šli jsme zpět do agentury a hádejte kdo jediný nedostal smlouvu k sepsání, protože mu chybělo to nejdůežitější? No jistě že já. Tak jsem tam tak seděla, dívala se, jak si podepisují smlouvy a bylo mi fakt na hovno. Bylo mi řečeno, že to mám zkusit znova, obeznámit doktorku s tím, že brigáda není práce riziková a kdyby to nepomohlo, zajet si za závodní lékařkou.

Další den ráno (opět první hodina školy v tanku) jsem se vydala znovu za mou doktorkou. Nejen, že jsem tam čekala asi hodinu, ale potom mě ještě seřvala, že mi to prostě nepotvrdí, že v agentuře jsou úplně ***** a tak dále a tak dále. Nestíhala jsem už jet za závodní lékařkou, a tak jsem zase valila do školy.

Next day jsem ráno jela na kole (1. je to daleko, 2. nejel bus kvůli uzavírce) v zimě (jako v zadku ledního medvěda), k závodní lékařce. (opět první dvě hodiny školy v tanku) Čekala jsem tam asi hodinu a bylo mi řečeno, že mají plnou čekárnu, že si mám teda přijít odpoledne kolem třetí hodiny. Sranda byla, že ve tři jsem již měla být v agentuře kvůli smlouvě. Domluvila jsem se tedy na odpoledne a jela do agentury, abych to přehodila na další den. Odpoledne jsem ze školy valila zase za závodní, čekala další hodinu a nakonec jí v ordinaci vyklopila snad všechny nejdetailnější fakty o mně. Nakonec jsem konečně měla potvrzeno a valila domů, abych stihla taneční.

Další den už jsem si konečně podepsala svoji vysněnou smlouvu a byla oficiálně přijata. Happyend as fu*k.
Jaká byla vaše první brigáda (ne o prázdninách)?

zdroj: eckari.rajce.idnes

Líbilo by se mi, kdyby se lidé seznamovali náhodně na ulici

24. září 2015 v 23:28 | NikiScary |  in my Brain..
Představte si situaci...jdete po ulici, máte dobrý den, zkrátka takový ten veselý den...ten, kdy máte chut' mluvit, smát se, tančit, dělat blbosti a je vám tak nějak úplně jedno, kdo vás při tom vidí nebo nevidí. Jdete, jdete a najednou vidíte člověka, úplně neznámého, který je vám sympatický, líbí se vám, whatever. Tak prostě pozdravíte, zastavíte ho a dáte se jenom tak o něčem, v podstatě úplně nedůležitém, do řeči. Zkrátka si jen tak na pět minut pokecáte, třeba si potom i vyměníte kontakty a jdete zase dál. Nebylo by to fajn? Lidé by si mohli navzájem zpříjemňovat dny, nebo se jen prostě seznámit s lidmi, na které nemají jinak možnost pořádně narazit. Nebo třeba jen pochválit někomu neznámému pěknou tašku or something. Neříkejte, že by vám to nezvedlo náladu, kdyby vám jen tak někdo cizí, bez jakéhokoliv citového zabarvení, něco pochválil.

Jo...no "máte chut' tančit"

Já osobně si i ráda povídám s cizími lidmi, protože vím, že je možná už nikdy neuvidím, a tak se nebojím být před nimi přesně taková, jaká jsem. Taky ráda nové lidi pozávám, protože každý z nás je trochu jiný a mně se líbí, když můžu porovnávat ty rozdíly, které z nás dělají to, kým jsme. Byl by to možná taky dobrý způsob, jak se dozvídat více věcí a poznávat nové názory, nebo si stručně řečeno rozšiřovat obzory. Nemyslím ted' nějaké drby o tom, kdo, ským a kde...myslím tím to, že s každým člověkem se můžete bavit o něčem jiném a každý vám může říct spoustu věcí, o kterých nic nevíte, at' už se to týká módy, politiky, jejich křečka, nebo co já vím.

Samozřejmě to ted' vypadá, že si to představuji, jako Hurvínek válku.
Jistě to má spoustu much, to nepopírám. Například, kolik lidí má "koule" na to, někoho na ulici oslovit. Další mouchou, která zde létá, je možné nebezpečí, protože nikdy nevíte, co se skrývá za hezkým oblekem, nebo milou tváří. Taky si myslím, že ve výsledku je vcelku malé množství lidí, kteří chtějí poznávat nové lidi, bez nějaké role v jejich životě. Možná je to vlastně jen výplod mojí bujné fantazie, nebo to může vypadat, že už nevím co roupama, ale tahle myšlenka se mi zkrátka líbí.


Třeba to jednou přece jenom začnu dělat, protože moje nutkání někoho oslovit bude nakonec silnější, než můj strach z nějakého společenského faux paux. Ale zatím se držím, a tak můžu ještě dále rozvinout svoji strategii na oslovování cizích lidí. A už se mi zdá, že zase moc melu, tak bude lepší to zastaviti. Mějte se tu hezky a dobrou noc.

Líbil by se vám tento způsob "seznamování"?

PS: Napiště mi jaké rubriky mám obohatit o článek, protože mám takový vnitřní pocit, že vše co mě napadne, je vlastně zbytečná informace, která potom nakonec zůstane jen v mé hlavě.

DIY: Ostružinovo smetanové nanuky

19. září 2015 v 23:37 | NikiScary |  Recepty
V posledních dnech jste si také určitě všimli, že přišla nějaká druhá vlna léta, nebo co to na nás to počasí zkouší. Zkrátka je vedro jako prasátko, já mám dilema, zda nosit v září šortky či se pařit v legínách a všichni se určitě potřebujeme něčím zchladit. Do bazénů už se sice skákat nedá, ale pořád je tu jídlo! Jídlo je tak nějak odpověd' téměř na všechno, jsem zjistila...no každopádně mně v tomhle nejvíc pomáhají nanuky a zmrzliny a jelikož jsem si jednou v Ikei koupila tvořítko na nanuky a ted' ho s velkým překvapením našla zahrabané ve skříni, rozhodla jsem se, že ho testnu.

Jednou takhle před pár dny, jsem měla doma přebytek ostružin, které jsem potřebovala nějak spotřebovat. Tyhle dvě myšlenky se mi spojily v nápadu na ostružinový nanuk, a tak jsem se dala do "kuchtění".

Potřebujete:

Bílý jogurt
Ostružiny
Stévii/med


Postup:

Prostě to všechno rozmačkejte na kaši, oslad'te podle potřeby a nacpěte do formiček. Dejte vždy trochu kaše, celou ostružinu a pak zase kaši., pak celou ostružinu, pak kaši.





Je to šíleně jednoduché, ale je to dobré a navíc to vypadá prostě dobře.
Časem budu přidávat další variace, které jsem si navymýšlela a následně vyzkoušela.
Dobrou chut'.

Měním se...každý se mění

14. září 2015 v 22:17 | NikiScary |  About me
Stalo se to už tolikrát a děje se to pořád...měním se. Mění se mi názory na věci, činy, řeči, lidi a spoustu dalších věcí kolem mě. At' už jde o to, jak mi začaly chutnat játra, nebo o to, jak jsem zjistila, že s některými lidmi se mi vytratilo téma hovoru, nebo že některé věci mě zkrátka přestaly bavit...tohle všechno jsou změny, které pomalu a pozvolna posunují proces utváření člověka...tedy tak to alespoň příjde mně. Ted' mě tak napadá, zda se člověk vůbec někdy přestává měnit? Jestli někdy dojdeme nějakého konečného, ustáleného stavu, nebo se s poznáváním nových věcí, stále měníme.

At' je to tak či tak, zatím jsem stále v období, kdy se člověk mění asi nejvíce, a taky to na sobě pořádně pozoruji. Neměním se sice vzhledem, možná jen postavou (bohužel), ale myšlenkami jsem za pár let poskakovala docela slušně. Vždyt' ještě před dvěma lety jsem byla totální megaepesní kawaii queen. Před třemi lety jsem nevěřila že bych někdy mohla jít na nějakou zábavu a nedejbože se něčeho napít. Před rokem jsem si zase myslela, jak budu strašně high a budu žít takový ten "street life". Tohle všechno se změnilo, ale za žádné z těch období se nestydím, ani jej v žádném případě nelituji, protože bez těchto období bych nebyla tam, kde jsem ted' a odkud zase určitě půjdu trošku jinam.

Většinou se měním, nebo přesněji "pozměňuji" během prázdnin, protože jindy jsem bývala v jednom kole a neměla čas se sebou něco zvášt' dělat, přemýšlet, nebo dělat změny ve svém běžném stereotypu. Takže o prázdninách je nejlepší čas na to, přemýšlet, být s lidmi, se kterými chceš být, dělat věci které chceš dělat a poznávat věci, které jsi chtěl/a vždy poznat. A co teda za tyhle prázdniny?

Poznala jsem zase o trošku víc lidí, poznala jsem že "high život", nebo jak to nazvat (snad pochopíte) není úplně ten směr, který by měl nějakou budoucnost. Přesto mám lidi, co takhle žijí, ráda stále, jen prostě nechci skončit s vychozenou střední školou, ze které budu vědět úplný hovno, protože do hodin budu chodit zhulená, nebo tam radši nebudu chodit skoro vůbec. Nemít koníčky, protože nejlepší, co můžu udělat, je jít si dát po škole kýbla a hodit nějaký selfiny s kamoškou. Přesto ale některé dny chytnu náladu a zachovám se stejně/podobně...ale to mi nevadí, protože vím, že u mě je to zkrátka někdy. Taky jsem poznala, že za žádnou cenu nechci být nerd, kterej bude zavřenej doma nad učebnicema a nebude mít osobní život. Už tak si s podobnými lidmi nemám vůbec co říct i přesto, že se sama ráda dozvídám nové věci, v rámci možností studuju a mám ráda dobré výsledky. Poznala jsem také, že nechci být člověk, co nesportuje, přesto, že jsem si s minuloročním režimem aka trénink 4x do týdne + víkendovky, myslela, že chci mít volný čas nejlépe pořád. Ted' vím, že to tak není a těžko se vyrovnávám s představou, že budu mít trénink jen jedenkrát týdně. Zjistila jsem taky, že je mnohem lepší si o něco říct, ozvat se, zeptat se, než držet hubu a bát se následků. Zkrátka když něco chceš, pokus se o to, když tě něco štve, dej to najevo...nikdy nevíš, kdy to třeba celé změníš. Zase se mi posunuly hodnoty trochu jinam...ještě víc je mi jedno, když jdu někam nenamalovaná, nebo v teplácích, nebo když říkám svoje přání nahlas. Jsem zkrátka takhle ráda a jediným problémem je, že mě začali iritovat lidi, kterým to vadí a cítím to znich (nedejbože mi to nejsou schopí říct). Můj život by se v tuto chvíli dal asi popsat hesly jako "yolo", "who cares?!", "if you want it, do it", "i can do everything i want" a takové další, dobře znící, anglická klišé, ikdyž natolik vystihující.

Tak jo, ted' už je třeba věřit jen tomu, že nikoho moje lehký změny moc nepohorší a neodradí, protože mám sakra pocit, že není proč.
Nemyslím si, že moje pocity šly v tomhle článku vystinout nějak přesně, ale za pokus to stálo.

Co byla vaše největší změna názoru? Kolikrát jste se cca za život (po)změnili?


První lekce tanečních

9. září 2015 v 23:40 | NikiScary |  About me
Byl týden před první taneční lekcí, začala škola a moje nálada šla úspěšně do kytek. Přišel seznam lidí se kteýrmi jsme spojeni a moje nálada šla úplně pod hlínu. Pročítala jsem si seznamy jmen u jiných škol, s kým je kdo spojený, a tak dále a chtělo se mi brečet. Někdy s nadsázkou, někdy doslova, podle nálady. Moje nejhorší vlastnost je závist, a tak se ihned projevila a donutila mě závidět kamarádkám, s kým že se to můžou protancovat až ke věnečku. Závist se časem přemístila zase k jinému objetku v mé hlavě (nemám se za tuhle vlastnost moc v lásce, ale snažím se ji potlačit, kdy jen to jde) a já si už říkala jen,že ty taneční zkrátka nebudou takové, jaké jsem si minulý rok, při sledování cizích věnečků, vysnila.

Najednou tu byl poslední den před první hodinou a já ještě neměla vymyšlené, které šaty si vezmu, ani co k tomu vůbec sladím za boty a takové ty srandy, co musí holka před tanečními řešit. A pak už tu byl ten čas po škole, kdy jdete domů a přemýšlíte, jak to udělat, abyste to všechno vůbec stihli a vypadali alespoň tak nějak k světu. Nevěděla jsem, jaké šaty si vzít a potřebovala jsem klučičí oko, tak jsem vzala kamaráda, aby mi pomohl. A taky mi pomohl, za chvíli jsem už měla vybraný "outfit" a mohla vyrazit. Měla jsem pocit, že ikdybych letěla vzduchem, protože běhání na těch jehlách byla vcelku neuskutečnitelná představa, nestíhala bych to ani za mák. I přes tenhle můj pocit, jsem na místě srazu byla na minutu přesně. Když jsme se potom dokodrcali na místo, došlo nám, že máme ještě asi 20 minut čas, a tak jsme mohli jen tak stát a okukovat nově příchozí (ty z druhé školy samozřejmě). Co mě udivilo bylo, že i ostatní přicházeli s šíleným časovým předstihem, z čehož jde odvodit, že jsme byli možná všichni úplně stejně nervózní. Chvilku jsme stáli a házeli přes sebe krátkými větami o tom , jak moc velké nervy vlastně máme, jak moc se potíme a jak nás už ted' bolí nohy. Jakmile jsme si postěžovali, na pobídku bývalého tanečníka latiny a standardu (který se prostě vyzná), jsme si šli inteligentně nahoru pro průkazky, aychom nemuseli čekat tu dloouhatánskou řadu, která tam potom vznikla. Během "vášnivých debat" v šatně, jsem si všimla, že se mi hned napoprvé stihlo povést krásné fauxpaux. Hádejte kdo měl na levé straně šatů na horním lemu docela velký flek, kterého si doma ani nevšimnul?! Těžká otázka co. Sice mě potom holky dlouho přesvědčovaly, že to přece "není vůbec vidět", ale otázky kluků jako: "Co jsi pila?", mě v tom moc neutvrzovaly.

Když jsme se zbavily (ano jen my holky) kabátů, bund, kabelek a všeho možného, začaly jsme opět chrlit vodopády vystresovaných řečí. Za chvilku jsme ale už šli všichni do sálu, kde jsme si posedali...každá škola na jednu půlku sálu (ne, že by nás k tomu někdo vyzíval). Náš mistr nám řekl pár slov, takový ten úvod, však to znáte...a potom nás všechny postupně vyvolal jménem, přičemž jsme po jednom vstávali. Asi abychom si mohli "očekovat", pro koho si chceme později dojít a hlavně jak se kdo vůbec jmenuje.

A najednou už stál i se svou partnerkou uprostřed sálu a ukazoval nám první kroky valcu. Jako první naštěstí vyzval k pánské volence. Naštěstí proto, že si vážně neumím představit, jak jdou holky pro neznámé kluky a celkově pro někoho, s kým nebyly domluveny, ne proto, že bych neměla vyhlídnutého nikoho pro koho bych se hned rozběhla...to jsem teda sakra měla. Pro mě si ale rychlostí blesku přišel spolužák, a tak jsme spolu tedy tancovali. Valc nám šel dost dobře a u "čači" jsem vyměnila partnera za svého bestfrienda, protože mě zkrátka zajímalo, jak moc prkenej asi bude, matfyzák jeden. No...musím říct, že mě příjemně překvapil, tančio se s ním fakt dobře. Navíc jsme se nasmáli, takže to nebyl žádnej formální tichej trapas, ale bylo to prostě boží. Přestávka byla taky fajn, kecali jsme, vyměňovali si první dojmy, pokukovali po "těch cizích".

No a než jsme se nadáli, byl vlastně konec první lekce a já si v podstatě i oddychla. Byla jsem ráda proto, že mě nohy bolely jako čert a ne proto, že bych nechtěla ještě tančit. Uběhlo to rychle a už se těším na další...vážně...poučení asi zní, neodsuzuj dokud nepoznáš. Takové klišé a stále na to někdy zapomínám...nu ostatně jako asi každý.
Tak příští středu zas.


Woods

6. září 2015 v 23:05 | NikiScary |  in my Brain..

Sama sobě se občas divím, co se mi vlastně tak líbí na lesech.

Co vlastně zbožňuji na procházkách mezi vysokými stromy. Vím to úplně přesně. Ale přesto se divím, protože většina lidí v mém věku by do lesa nezabloudila snad ani omylem. Dobře, možná se nemusím zase tolik divit, když znám lidi, kteří nepoznají sedmikrásku, nebo nedokáží jet stanovat, protože nezvládají představu, že kolem nich bude v trávě pár brouků. No nic, každý je nějaký a já takováhle určitě nejsem.
Nevím, jestli to mám po mamce, nebo je to prostě ve mně, ale miluji lesy...miluji zvířata, rostliny a přírodu vůbec. Obdivuji ji, protože příroda tu byla dřív, mnohem dřív než lidé...nikdy bychom bez ní nepřežili a ani nežili...možná proto pro mě má takovou cenu.

Každopádně proč tedy miluji, když můžeme jet do lesa?
Zaprvé, vždycky tam jedeme pod záminkou sbírání hub, což je taky jedna z mých oblíbených činností, ač to zní asi divně. Sice když nic nenacházím a prostě se nedaří, občas mě to štve, ale jinak mě to prostě baví. Mimo to, houby jím a mám je moc ráda snad ve všech podobách, takže to je dvojnásobný kombo. Ale ikdyž nic nenacházím, jen tak se procházím, vnímám to ticho, šum stromů, krásná zákoutí lesa, mechové paloučky i houštiny tvořené z malých smrčků...je tam tak nějak jinak, kouzelně. Přemýšlím, hodně přemýšlím a mám na to klid, nikdo mi do toho nezasahuje slovy ani pohledy, jsem tam jen já, moje myšlenky a les. Kolikrát si svoje problémy v hlavě opravdu promyslím a následně aji vyřeším, začnu brát věci jinak a už mi nepříjdou tak složité nebo hrozné. Cítím se zkrátka líp, většina toho špatného jen tak odfoukne ten vánek, co se prodírá mezi stromy. Cítím se čistší, dýchám ten vzduch, kterému věřím, že léčí. Občas si něco vyfotím, protože když jen tak chodím po lese, nejraději bych tahala mobil z kapsy pořád a fotila kdejakou kravinku.

Jediné, co je na tom špatné, je asi ten návrat zpátky do města...ale všechno jednou končí.


Co vy a příroda celkově? Jste spíše "městské" typy a nebo naopak? Jak na vás působí les?

Proč se sociální sítě / aplikace "snaží" být stejné?

3. září 2015 v 23:28 | NikiScary |  Váš názor na..?
Když jsem se poprvé ocitla ve světě internetu, existoval tak akorát facebook, icq a potom různé chatovací místnosti. Věci jako XTeen, Twitter, atd...neberu jako sociální sítě. Myslím ted' ty, kam můžete přidávat fotky, chatovat, nebo komentovat. Oukej Twitter je tam teda asi také...dobře přiznám se, že neznám přesný význam slova "sociální sít'", mám jen takovou svoji určitou představu někde tam vzadu v hlavě. V tu dobu jsem k životu v podstatě nepotřebovala nic jiného. Stačilo mi přidat si fotku na fejsbůčik, nachytat sedm lajků, mít z toho týden druhé Vánoce a popsat si s lidmi, či stalkovat profil mého vysněného boye. Žádná jiná místa, kam házet svoje moudra, jsem tehdy nepotřebovala a ani nijak nepřemýšlela nad tím, že by mohla přijít.

Postupem času, jak jsem rostla a sílila...just kidding...se na scéně objevily další věci (nebo jsem je poznala a vyplavaly pro mě z podpovrchu zemského). Každopádně se přidal Instagram, Tumblr, We♥It a další. Nehledím ted' na to, že We♥It zřejmě není sociální sít', tohle ted' neřeště, protože sakra vím, že víte, co tím myslím! Tyhle stránky pro mě ale neměly žádný význam, protože jsem měla mobil, u kterého jsem byla moc ráda, že se mi načetla vlastní galerie...za pár minut od mého pokynu. Potom jsem ale jednoho dne dostala vysněný foun, na který mimochodem ještě stále nedám dopustit (Samsung Galaxy S3), a začala jsem objevovat kouzlo mobilních aplikací.

Stáhla jsem si tedy k Fb ještě We♥It, Instagram, Twitter a Tumblr. Na Tumblru jsem úspěšně jen čekovala to, co se mi zrovna zalíbilo, žádná vlastní aktivita. Kouzlo Twitteru mě nejspíš nikdy nedostihlo, a tak mě začal brzy nudit a skončil v pořadníku na odinstalování z mého cenného stroje. Na We♥It jsem chvilku přidávala, ale potom jsem sklouzla do módu "stahujuobrázkycojsouproměfakinkůl" a za chvíli se spokojila jen s Pc verzí, takže taky valil z founu pryč. Instagram mě ale chytnul, a tak jsem začala přidávat svoje příspěvky a hrát hru "sleduji málo lidí, ale hodně sleduje mě, omg i'm so famous". Insta měl pro mě vždycky takové kouzlo...zkrátka přidáváte pouze fotky s popiskem a hashtagy, můžou být pouze 1:1, sledujete lidi a oni sledují vás. Žádné chatování, posílání fotek, nic. Potom jednoho dne přišel pan Snapchat a ukázal zas něco úplně nového.

Prvně jsem brala snap jako neskutečnou kravinu, kterou prostě nikdy nebudu používat...no o pár dní později už jsem ho stahovala. U aplikací je hrozné, jak vás strhne většina a zvědavost. Takže jsem si začala přidávat první lidi, posílat první snapy, videa, začalo mě to bavit. Trošku mě na snapu štvala možnost chatování, ale tu stejně nikdo nepoužíval, takže to pro mě bylo zas něco úplně jinýho. Líbí se mi, když máte každou věc na něco jiného, jenomže...

Stránky/aplikace se začaly chtít vylešovat, aby nalákaly více lidí. Tamta přidala po novém updatu tohle, tadle zas tamto a najednou tu už nevidím moc odlišností.
Facebook přidal možnost volání, aby se podobal skypu, o googlu+ ani nemluvím a instagram změnil povolený "tvar" (nevím jak to nazvat jako IT master) fotek na jakýkoliv, čímž u mě trošku ztratil svoje kouzlo. Čím to ale dovršil, je nový update, který má přijít s možností chatování a posílání popsaných fotek, stejně jako na snapchatu. Oukej, tak ted' už se mi to opravdu prolíná.

Docela mě mrzí, že všechny tyhle věci se snaží navzájem dohánět za cenu ztáty své originality. Možná jsem divná, ale i přes změnu budu na insta stále jen přidávat fotky, žádný chat, nic. Chci si totiž aspoň pro sebe zanechat takové to kouzlo jednotlivých apps, tečka.

zdroj: objevit.cz

Taak to je vše, jaký na to máte názor vy?

Kam dál

Mrkněte se do rubrik na to co vás zajímá:)
Děkuji za návštěvu,NikiScary.